Anotace: smutné poselství...

Jdu zpět, po linii času,
dlouhou alejí,
procházím branou,
čtu stejný vzkaz,
Arbeit macht frei,
jako ti, kteří věřili,
že to nebude tak zlé,
že to přežijí.

Jen žal zažraný v pryčnách,
pach díry,
špína k zalknutí,
pádný důvod k nepříčetnosti
čistých nad šmejdy,
rána za ranou,
na zádech shrbených.

Je lehké uvěřit
že svině jsou a nuly,
uprostřed mlácení.
Na popravišti výkřiky,
padajících těl,
zhroucených nadějí.

Dnešní pietní ticho,
zelený palouk,
květiny na pomnících,
že modtlitba vše zahojí,
že přijde vysvobození?

Proč zaryla se tak hluboko
černá můra těch míst,
proč její přítomnost
vtiskla pod srdce,
smrti nesmrtelný stín?

Němý smutek,
sklovitý hrůzou,
čí je, komu patří?

Mně anebo jim…?

Publikoval(a): Gaia., 17.12.2016