Anotace: ...

Vykutálela jsem se z čokoládového oka...

A po jedné z tenkých černých cest
zhoupla se a doskočila až na kopec.
Ne moc vysoký ale nekonečně ztrápený,
trochu se červená s odleskem slzení.

A tak jsem stekla do mlčících polštářků,
co neustále zkouší hrát trapnou přetvářku,
když zvedají koutky a zkouší se smát
před zrcadlem, když učí se takhle lhát.

A tak radši ještě pár mých kulatých krůčků,
ve stopách pozůstalých ledových potůčků,
skutálím se až na úplný konec brady,
z ní naposledy nahlížím do zahrady
plné černých zvadlých růží od toho blázna,
díky kterému teď padám do prázdna
jezírka z ostatních slz.

Publikoval(a): IDK, 24.1.2017