Anotace: Se zvláštním obdivem a soustrastným smutkem mi říkají: "Jak jen to zvládáš? Ty jsi tak silný člověk!..." Co na to odpovědět? Snad jen to, že nic jiného, než přijmout realitu, vlastně nejde..

Fotky,
co srdce mi trhají
někam do minulosti
mě vrhají.

Znovu vybaví se mi ta chvilka
po těle přeběhne mráz
vracím se zpět do pozice snílka
a vše prožívám zas
.
Oči jak mraky dešťové jsou
prší z nich proudem
myšlenky stále rychleji jdou
kapky kutálí se..
A já též, se slzami houfem...

K zemi padám
tělo křečovitě v klubíčku
emoce na povrch dávám
objímám se sama..
Sebe? Nebo malou holčičku?

Už zas tišší je žal můj
už hurikán prohnal se městem
a odešel
ne navždy
jen na chvíli..

A co udělají s ním občané?
Ať se snaží jakkoli, zůstane.
Nikdy nezestárne
a oni s ním musí žít...

Publikoval(a): Jera_lu, 27.1.2017