Anotace: Přepis jedné puberťácké básničky, kterou jsem napsal již před 16-ti lety. O žádnou vysokou poezii se nejedná, ale ta naivita a čistota duše, mě po těch letech fascinuje. Jak stále říkám, láska je tou odpovědí a tou největší sílou, která jest.2001 -A.Otman

Zpíval jsem kráse, v zrcadle na sebe zíral,
usmál se, jen na sebe bych se díval,
teď jistě vím, že lásku určitě hledat nemusím,
to raději malé dítě polštářem zardousím.

Je poledne, vářím si a nic mi nechybí,
jsem krásný, a hlavně celý bez chyby,
najím se a k telce se posadím,
tím co mám rád svůj život zabavím.

Blíží se večer, doutník si zapálím,
kvádro a brýle na oči nasadím,
sednu do káry, uličkami projíždím,
na parkoviště restaurace pomalu zajíždím.

Sednu si a v tom mě napadne,
jak krásný je, že mi nikdo nevládne.
Dám si pár skleniček a něco k jídlu,
Ach jak je krásný, nezažít bídu.

Do auta nasednu, půlnoc bije kostel,
už cítím tu moji velkou, teplou postel.
Zavírám oči, usínám klidně,
je velkým stěstím nežít bídně.

Sen....

Sedím u stolku u šálku kávy,
na co jsou prachy, a plno slávy,
píši dopis pro mou lásku života,
ztratil jsem ji, ovládla mě nicota.

Zármutek mě pohltil, lásku jsem Ti nedával,
místo toho, jsem Ti jen sprostě nadával,
myslel jen na moc a hlavně sám na sebe,
teď ale vím, že nemohu být bez Tebe.

Kone snu...

Pane Bože! Co se mi to zdálo,
co se v mém snu jenom stalo,
miloval jsem ženu, pro ni život dal,
to nikdy, to ne! Toho jsem se vždycky bál.

Opět zpívám kráse, do zrcadla znovu zírám,
jak já se na sebe, strašně rád dívám!
Jakým blahem, je takto žít,
o nic se nestarat, na tomto světě být.

Jdu se projít, městem proplouvám,
vůbec na nikoho se při tom nedívám,
v tom ale vidím, ženu ze snu svého,
ze snu zlého, a moc ubohého.

Přijde ke mě, na mě se zadívá,
mně se ale líbí,to se mi nestává!
Je krásna opravdu, Bože co to je?
Nevím sám, o co tu vlastně jde?

Dívka se usměje, baví se se mnou,
má tak krásně tváři jemnou,
je snad krásnější něž jsem já,
nic neříká, jen telefonní číslo mi dá.

Nevím co říkala, marně vzpomínám,
už ani sebe pomalu nevnímám,
Jdu domů, do mého bytu,
přemýšlet o životu.

Ráno se probudím...

Jsem zde sám, a miluji jen sám sebe,
takhle nenavštívím nikdy nebe,
teď se změním, svoji pýchu zdolám,
její číslo v momentě volám.

Ona:Prosím?

Já: Jsem ten muž z města,
a vím, že budeš moje nevěsta,
už chápu jaký život je,
o co tu vlastně vůbec jde.

Ona:Vzal jsi mi dech,že jsi mi zavolal,
jako bys obrysy osudu maloval,
jsi má druhá duše, moje doufání,
i když věřila jsem v zoufání.

Znám Tě už dlouho a vím, že máš přes oči pásku,
že nikdy nemůžeš poznat tu pravou lásku,
já jsem však silná, dokážu odolat i Tobě,
Ty, který znáš lásku jen sám k sobě.

Nevěřím Tvým slovům, i když krásu máš a tak odolej,
a už mi nikdy, ale nikdy nevolej!

(Zavěsí telefon.)

Hned jí volá zpátky, a ona to zvedne...

On: Našel jsem Tebe ve svém žití,
s Tebou se mohu rozděliti,
o slzy nebo o štěstí,
o radost nebo o bolesti.

Našel jsem lásku, štěstí, cit,
s Tebou se mohu o vše podělit,
o drobnosti nebo o celý svět,
o trpkosti nebo o něžný květ!

Ona: Ach ta krásná slova, taky Tě miluji,
chci Tě a nic jiného si nepřeji,
být navždy s Tebou, žít spolu a zemřít ve dvou.

Publikoval(a): Ammar, 12.2.2017