Anotace: Taková úvaha věčného introverta :)

V místnosti přeplněné,
v temném malém koutku,
sedávají duše nesmělé,
schované u sloupku.

Čím to je, že pocit mám,
stejný v davu lidí neznámých,
jak s těmi, co spoustu let znám,
jako by se mnou mluvit byl hřích.

Lidé mi nic neříkají,
mám jich v srdci pouze pár.
Mám přání v duši potají,
žít s blízkými od nich dál.

V plné místnosti, přesto sama,
kroutím nohou v kotníku,
snažíce skrýt se před davama,
to je život básníků.

Publikoval(a): Malfelica, 25.2.2017