Anotace: houpačky jsou prázdný..

Do oken rozpouští se západ slunce
jako tempera do vody.
V proudu řeky není konce
purpura odnáší dětský smích, jsme poslední.
Sídliště je prázdný.
Pamatuješ, jak nám svět kdysi připadal tak velký?
Beru za kliku, ale uvnitř lidi žádný.
Jen nedaleké nádraží dělá rámus, to zůstalo stejný.
Pod stolem leží vyfouknutý míč,
rozutekli jsme se tak rychle pryč.

Zeměkoule už se nezdá být tak ohromná,
od dob co známe některé terminály nazpaměť.
Z našich slov ale vymizela pokora
a na tolik věcí najednou musíme znát odpověď.
Někdy se vymlouváme na osud
a někdy zas chceme patřit momentu.
Tak sám si to v hlavě posuď
že poznáváme jen na základě poslechu.

Už je to dlouho, zvládneme vidět jen přes sebe.
To co chceme, vidíme dvojmo, v přesvědčení
že se náš úsudek přeci neplete.

Oknem doléhají zvuky ulice
ozvěny příběhů uvíznuté v sídlišti.
o parapet rozbíjejí se slzy měsíce.
Naslepo otvíráme dveře a zase zavíráme.
Ale ten život co nám utíká mezitím, si nehlídáme..

Publikoval(a): slzy-deště, 5.3.2017