Anotace: .

Pomalu uvadá,
barevný květ,
komupak patřil,
než ztichl tvůj svět.

Jakpak je možné,
že nikdo si nevšímá,
hvězdy ztracené,
osaměle umírá.

Kde začíná cesta,
jen konec je v dohledu,
tváří prázdného světla,
ani brečet nesvedu.

Tvou vlastní tmu,
protne ještě větší,
vyžene tě z tvých snů,
co samy proti sobě svědčí.

Spánku až příliš,
asi se ti zdálo,
cizí křik neslyšíš,
vlastního máš málo.

Láska pláče tiše,
pod zemí či nikde,
rád bys slzy slyšel,
cítil se trochu živě.

Ruka k nebi nedosáhne,
oči na něj nevidí,
po čem vlastně srdce prahne,
co ostatním závidí.

Publikoval(a): Monty16, 17.3.2017