Anotace: . . .

Četla jsem milion a jednu báseň o plebsu
probrodila jsem se tím bahnem
a ještě pořád hledám Grál.

Jsem královnou internetový lásky
a špatnýho pokusu o vtip
kdy v krku stoupá starej
zrezivělej výtah
z babiččina paneláku
a docházej prázdný slova.

Jsou prázdnější než ten dům
kam jsme si jako malí
nikdy nesměli chodit hrát

a uvažuju
že díky tomu přísnýmu strachu našich rodičů
asi nakonec nikdy prázdnej nebyl.

Naplnili ho bahnem
a nočníma můrama ze dna šatníku
a příšernou kakofonií potrubí
která má v noci zuby a drápy
a sápe se na nás až doteď
když jdeme po ulici sami.

Je mi akorát dvacet
a nepřemýšlím nad signifikací tohohle čísla
protože podle společenskýho předsudku
žádnou signifikaci nemá
ale až mi bude osmadvacet
až mi bude osmadvacet
tak se svět magicky změní

k horšímu

najednou budu na všechno moc stará
nebo pozdě
nebo málo připravená
ale do tý doby budu
celosvětově uznávaný dítě.

Udělala jsem si menší sociální výzkum
na přerod do zázračně celý, dokonalý bytosti
budu mít cca tři noci
a jedno odpoledne
a svět tohle číslo musí mít z něčeho vyčtený
tak jsem hledala na internetu
a přišla jsem na to, že
tvor s třídenním a jednoodpoledním cyklem dospělosti
fakticky existuje
je to jepice
jenže ta má pak tu grácii

chcípnout.

Jsem dvacetiletá
a přečetla jsem milion a jednu báseň o plebsu
a bavila se s milionem a jedním člověkem
kterej přivolal zrezivělej výtah
a napsala jsem milion básní o plebsu
a mluvila o lásce a odpuštění a míru a liberalitě sexu
a udělala jsem maturitu, abych dokázala
že jsem chytrá
i když to byla největší blbost, co jsem v životě četla
horší, než básně o plebsu
a mám jedny šaty na špagetovejch ramínkách
a černý lodičky
a přívěšek zlatý Eiffelovky na klíče

a podle společnosti
zjevně tohle stačí, abych teď byla
integrovanej člověk.

Publikoval(a): Poutníček, 16.4.2017