Anotace: Někdy jediné, čím můžeme pomoci, je čekat.

Říkej mi Deimos
vznáším se nad předplání vesmíru
a osud je jako těžká mlžná clona
co nám leží na plicích

Krystalická jistota v tvých krocích
mne tiskne hlouběji a hlouběji
do šarlatového písku
možná ti jednou v modrých horách povím
co jsi nechtěl slyšet, když jsi
ještě býval slabý

a plný ran a šrámů
co se křižovaly
jako dráhy dubajských letadel.

Zdvihám ruce k prašným nebesům
a snažím se je nést.
Až nabereš síly
- a pokud vůbec někdy -
můžeš jich převzít polovinu
a připojit se ke mně v modrých horách

Až nabereš síly, můžeš být můj Phobos

Až nabereš síly
možná konečně uslyšíš
jak se nad ledovcovou roklí v nížinách
vznáší první hejna ptáků.

Publikoval(a): Poutníček, 20.4.2017