Hřbitovní zeď
Hřbitovní zeď
V noci se ze dna mraků
řítí klaustrofobní zvěstování
o Konci
a oči paneláků
pozorují obří krysu
která spolkla půlměsíc
s nezaujatým skepticismem nových i starých dětí.
Hřbitovní zeď si přeje
aby měla prsty. Dlaně. Paže. Mohla by pak
obejmout všechny ty nebožtíky
co se jí převalují po prsou
a dát jim alespoň trochu toho
vyrovnání, když už ne zadostiučinění
když už je oči paneláků
pozorují tak chladně
když už ty plané šípky na rozcestí
nemají trny, jen nože
a i ten nejnesmělejší náznak nevinnosti
je odkázán na psychiatra.
Procházím se po hřbitovní zdi.
Je všude, táhne se oblohou i metrem
je pod hladinou moře i pod pěnou ve vaně
je v kanalizacích mezi krysami
které si jen přejí, aby jednou jejich
marnost a zoufalství dosáhly té věhlasné míry
že dokážou spolknout půlměsíc
i dno má své hrdiny
a my všichni aspirujeme na
vrchního exota své sociální skupiny.
Unikátnost, všeobecně uznávaná a daná
je přežitek z doby Lidí
co potřebovali
aby lidi kolem nich byli úspěšnější
než oni.
Dnes válčíme o podprůměrnost. O to
komu z nás na světě nezáleží víc.
Všichni ti nebožtíci za hřbitovní zdí
se ještě teď perou o to
kdo z nich umřel líp
první a
s nejmenším veřejným ohlasem.
Publikoval(a):
Poutníček, 12.5.2017