Anotace: . . .

Už nechci být člověkem, řekl
udělej mě rybou

Chci stříbrné tělo
a oči lunárních fanatiků
chci si proříznout hrdlo a přesto dýchat
chci se hedvábným bílým břichem otřít o samé dno
zatímco nade mnou probleskuje slunce
a jako heretik se schovávat jeho paprskům v bahně
chci být němý až na kost a
do skonání těla i ducha chladný
chci, aby všichni kolem mě byli chladní a němí
takže naše jediné věnování lidem s noži a háky budou
naše těla plná ticha.
Jako vykřičené prázdné hroby padlým.

Už nechci být člověkem, řekl.

Přišel jsem o duši, když jsem tehdy letěl balónem
byl krásný, červený, s královsky modrými gobelíny
a košem, do kterého se vešel
cirkusový tygr i mažoretka a pluk cínových vojáčků
a krásné japonské gejši mi mávaly svými papírovými vějíři
a pouštěly bílé draky po kotevních lanech
až k slunci
a vesmírní rybáři mi shazovali dopisy v lahvích pro své děti
s nápisy, nad jakým oceánem je mám předat dál
a zrovna jsme přelétali nad horou Pěti stráží, když
mi učitelův hlas jako transcendentální hurikán z jiné pláně
roztrhal balón na cáry
a odvál mého tygra i mažoretku i vojenský pluk
a udělal nepořádek ve všech dopisech v lahvích, takže
každé dítě muselo dostat dopis od jiného otce
a sdělil mi, že se mám věnovat číslům.

Už nechci být.

Vítr stále vane po mých cesmínových horách
a zahání každou kloudnou myšlenku, která se v nich
snaží spustit svou kotvu.
Prý se tomu říká dospělost.
Já tomu říkám otroctví
když jsem byl donucen shodit svůj barevný kouzelnický háv
a vypustit všechny své holubičky
a předstírat, že to pandemonium, kterému říkají město
mi dává větší smysl než
šachy jen s věžemi a nektarinkové víno.
Když každá má radost, která není
vážná a zachmuřená a nevysmívá se idiocii druhých
je infantilní
když mít srdce je infantilní
když ztratit duši je známka pozitivního růstu
když mě na každém rohu chytá za kotníky kostlivec
a ptá se
jestli nemám voheň.

Už nechci.

Mám oči jen pro hlínu
a uši mi od všeobecného Armagedonu
který je na pořadu každý den od sedmi ráno
do jedenácti večer
a pak už je jen zrnění pro osamělé, citlivé a hluché
zacpává cokoliv, co poslouchali mí rodiče
když prý byli v mém věku
a mladí a blbí a bezhlavě zamilovaní
než se z toho stala módní značka.
Jako z masturbace a mateřské lásky a nanebevzetí.
Od Armagedonu v mojí hlavě
mne už nezachrání nic.
To požehnané ticho pod hladinou
kde všichni jsou němí a
mohou se vznášet alespoň nad samým dnem
s hedvábným břichem hladícím hroty kamenů
když už ne v balonu
s košem nad hřebeny hor
je jen infantilní poznámka na dobrou noc
když v jedenáct večer vstávám.

Publikoval(a): Poutníček, 27.5.2017