Anotace: .. :) 20.1.2011

Neměl jsem sílu pozvat Tě,
aby sis sedla vedle mě.
Teď toho lituji strašně moc,
probrečel jsem snad celou noc!

Další ráno zas vzpoměl jsem,
co se stalo včerejší den
a hned mi bylo do breku.
Zničil jsem židly ze vzteku.

Už zase na Tebe myslím,
jak mám Tě rád, nevyčíslím.
Ty jsi totiž princezna z pohádky,
jenže já mám pomalý začátky.

Koukám na nebe, sleduju mraky,
myslím na Tebe a na nás taky.
Je mi smutno, čekám na chvíly,
kdy zas bude nutno vypnout všechny síly.
Ukázat všem a hlavně Tobě,
co všechno vlastně mám v sobě.

"Pomoz mi bože!" teď volám,
jenže Tvýmu kouzlu neodolám.
Už mi zas rychle síly mizí
a znenadání jsou mi všichni cizí.

Teď už mí srdce patří jen Tobě,
jenže žijeme ve složitý době.
Patříš ke mě jak voda k mlýnu,
vůči Tobě te ď cítím vinu.

Jenže vlastně ani nevím čím provinil jsem se
a čím dál víc se blíží skepse.
Ať se stane to co se stát má,
stále doufám, že jednou budeš má.

Publikoval(a): Básník Kafka, 21.1.2011