Anotace: . . .

Kdo požehnal tvému ránu
kdo požehnal tvému ránu
a opřel ti ruce v koutě pokoje
kdo ti svázal vlasy do snopů
a sťal při zimních žních tupou čepelí
a strašně prokřehlými prsty
v prodraných rukavicích
kdo ti vypálil podél boků čáry
jako zlaté žíly
kdo tě vypil ze dna kalichu
žíznivě a bez rozmyslu
až ti nezbylo než pár drobných na kafe
a tichá ozvěna v modlitebně
kdo zlomil vaz tvému vzdoru
a pak ti klesl k nohám
kdo tě vynesl na vrchol Sinaje
po petřínských schodech
s popraškem sněhu a hlíny a
strašně starých vzpomínek na Ivanku
a hedvábné šátky a cudné koncertní síně
kde vonělo víno a linoleum
kdo ti postavil chrám mezi svými žebry
až na dně hrudního koše
a ověnčil každou kost lampiony
a vytesal do sebe tvé doteky
jako svatou knihu
kdo zaťal drápy do vlastních zad a
vyrval si lidskost z plic
z jater
z ledvin
jen aby tě zase našel, aby ten
hlídací pes, co ti dýchá u nohou
trhal a sápal jen z lásky
a o to víc mstivě
kdo tě rozbil a vyťal a zase
vsadil do země
do shnilého dřeva a kapradí
aby z tebe mohla vyrůst socha
nebo nová církev
nebo nádražní stánek s cigaretami
kdo požehnal tvému ránu
kdo požehnal tvému ránu

kdo požehnal tvému ránu
že i ty večery, co trávíš na dně luceren
a pod cizím jazykem, co je těžký vínem jako
občasná mrtvice a odchod z práce domů
a sváteční boty a
vzduch u prázdného stolu
můžou v očekávání něčeho nového
znamenat
tak rozpačitě málo.

Publikoval(a): Poutníček, 19.6.2017