Anotace: Trochu jsem se zasnila nad svou nynější samotou...

Každou noc, co noc,
procházím se údolím
a koukám na jasnou oblohu,
vždyť za hranici nemohu.
Koukám na lásky moc
a pokaždé to zabolí.

Listí nad hlavou šveholí
a skřivan pěje píseň,
usedla naň tíseň
a zpívá pro své okolí.
Kdo mi to však dovolí?

Opravdu se soužím
a u cesty topoli,
laň vzhůru vznese se,
já po tobě už toužím.
Laň odcházejíc po poli,
mé srdce se rozbolí.
Krásně, důstojně nese se.

Zajíc v trávě vztyčí uši,
cesta pod nohama rámusí,
jeho pud to jistě tuší,
schovati se rychle musí.
Pozoruju, strachy třese se,
jak do chvostí skryje se.

Měsíc nad paloukem svítí,
já z pěšiny odbočím
a trávou šustí mé kroky,
sednu, jak se zatočím
do peřin večerního kvítí,
ach mé milé, staré roky,
bolí, lesy někdo mýtí.

Stébla trávy její kapky
jsou rosou třpytící
a nohy krásně chladí,
kočičí ní chodí tlapky.
Kapky se šaty mi ladí,
jsou snad dobro věštící?
Bosou nohu jemně hladí.

Poslední pohled spočine na louce,
má mysl směřuje k tůni.
Kráčím si trávou lehounce,
jak veselá, přesto stůni.
Své prsty chodidel smočím do vody,
přejdi, ach přejdi bolesti.
Přeju si, abych se s tebou znovu shledala.
Nesmím,já Nesmím ukončit vsechny strasti.
Ale osud dopustil nehody.
Nožka uklouzla, já na tebe nedala
a tůň znovu hledala
a spadla do propasti.

Publikoval(a): Tereza1918, 29.6.2017