Anotace: ptáme se někdy

Posílám dopisy do světa
mezi mraky osnova pro noty
na podrážkách kaje se vendeta
z okna přepážky míjíme naše životy.

Adresa utopená na dně jezera
nahá silueta kroutí se kolem večera
kapky deště jako mlhavé melodie
sklání se k tvým tvářím
dýchej, dokud půlnoc neodbije
hvězdy napínají se až k tvým pažím
silueta však vytratila se, jako rosa před sluncem
myšlenka snad chtěla přiznat se, že léta přikrášlovala se puncem,
přitom však na pokraji sil utíkala před koncem.

Stovky kroků otisknutých na chodníku
promlčenou sloku nechal shořet na slamníku.
Však i po letech dusí se v jejím smogu
však i po letech bojí se nahlédnout do šatníku.

Z ulic linou se pachy a vůně
v okapech cinkají proudy v G struně.
Kam utíkají pohledy kolemjdoucích?
Jak s nimi mluvit, když zapomněli společnou řeč?
Ticho poschovávané v koutcích
ve rtech ledabylá křeč.
Ztrácím rozum, nebo ho ztrácíme všichni
nezastavuj, jinak se ztratíš, zkrátka si zvykni.

Na dopisy nepřichází odpověď, existuje-li vůbec
každou minutu platíme hotově, svým vyprchávajícím úsměvem,
stáváš se jen a pouhým dostihem.

Publikoval(a): slzy-deště, 29.6.2017