Anotace: Svůj klid v duši už mám.

Nad krajem, kde bývala jen tma, sníh a vichřice,
Slunce bojácně vykouklo, pak přestalo se bát,
vzalo si, co mu kdysi patřilo a nastavilo své líce
a všechno živé začalo se s láskou hřát.

Jak rovná hladina tekutého zrcadla uprostřed borových lesů,
jak rostoucí pomněnka ke Slunci bez okolních vzdušných vln,
tak nádherný pocit polapen ve své duši nesu,
mlha klidu pohlcující tělo, mozek jí je pln.

Potůček cestu si razí přes kořeny, přes býlí,
žíznivá krajina po dlouhém čase chce pít,
a čím dál víc u pramene jeho proud sílí,
vše, co bylo skoro mrtvé, díky němu začíná žít.

Jak rovná hladina tekutého zrcadla uprostřed borových lesů,
jak rostoucí pomněnka ke Slunci bez okolních vzdušných vln,
tak nádherný pocit polapen ve své duši nesu,
potůček naděje zaplavující tělo, smetl poslední suchý trn.

Publikoval(a): Malfelica, 30.6.2017