Anotace: . . .

Stojíš tam venku mezi keři
opilý pod obraz, jak patron Předúsvitu
a asi se snažíš dokázat, že existuješ
stejně jako se já snažím dokázat
že existuju
asi ti vážně záleží na tom
co si o tobě ta zahrada
prázdná až na celej vesmír
kterej se jako banda dětí snaží
poslouchat u dveří
bude myslet.

Vidím tě řvát na sluneční kotouče
stejně jako tě vidím řvát
s tváří zabořenou v hlíně
čekám, až si vyřveš hlasivky
stejně jako já
jsem si vyřvala hlasivky
čekám na to poklesnutí ramen
strnutí páteře
stažení hrudního koše
který oznámí příchod toho
zvláštně posvátnýho resignovanýho klidu
kdy vztek je tak prominentní emoce, že
pochybuješ, jestli vůbec existuje
protože takhle průraznej pocit
nemůže bejt přirozená reakce
jen umělý věci zářej tak jasně a žhavě
jako třeba neon
nebo hudba na koncertě
nebo drogama posílenej orgasmus.

Ta chvíle, kdy tenhle klid pomine
se ponese ve znamení pěstí

Drásáš tu hlínu, co máš u kolen
jako bys v ní měl najít Osvícení
vykoupení z toho sebežeroucího koloběhu otázek
a nekvalifikovanejch odpovědí
který ti dal někdo, od kohos je fakt nečekal
a snad ani nechtěl
v nějaký zapadlý díře u kávy
nebo ve vlaku, když jste spolu
museli sdílet kupé
mohl to bejt starej komouš
úchyl, co mi pořád cpal svůj alkáč a
rady na věčný štěstí
nebo bejvalá prostitutka
jako tenkrát
komouš, co nadával, že nemůže chlastat ve vlaku
úchyl, co chlastal ve vlaku
a nadával, že nemůže mít ženskou
prostitutka, kterou týral její chlastající ex-přítel
dožírá mě moje vokální kapacita
protože kdybych mohla, asi začnu řvát znova
ale čekám na tebe
čekám, až i ten vztek pomine
až i z něj zbyde jen
zmuchlaná vizitka v kapse
s číslem, na který zejtra nezavoláš
protože ti to bude trapný
a budeš se stydět za to, že jsi to vůbec zvažoval
počkám, až se vyrveš tý hysterii z náruče, a potom

budeme asi prostě jenom dýchat
já už jsem tam byla, ty teprve přicházíš
tak budeme dýchat
protože chápeme, v tomhle bodě oba
že vztek je jenom výmluva
proč se chovat jako hajzl
k světu, kterej si to zaslouží
ale zároveň oba, teď už oba
víme, že ne
že ten klid a krví zbrocenej mír
co jsme v sobě našli
nás bude navěky strašit, bude mít
kýčoidní prostěradlo přes hlavu a bosý studený nohy
bude se nás držet za kotníky
a povlečeme ho navěky s sebou
protože jsme si z hlíny vyřvali pravdu
protože jsme si z hlíny vymlátili odpověď
jako si ex-přítel tý prostitutky
vymlátil z jejích tváří pocit integrity
a ta odpověď je

ta odpověď je
že každej z nás je dobrej člověk
a jakmile tohle přijmeš
tu odpovědnost být společenským masochistou
je ti ze spousty věcí na blití, ale
víš, že to jinak nejde
a chápeš, možná poprvý v životě
že dobrej nejsi
ale jsi člověk

a ti druzí jsou taky
jenom člověk.

Publikoval(a): Poutníček, 9.7.2017