Anotace: Nenašla jsem kolonku na báseň v próze, tak dávám sem.

Zase jsem tam, v té místnosti, v tom uzavřeném prostoru,
kde přežiju jen tak, že se krokuju.
Teď zvedni ručník, svleč šaty, obleč plavky. Šaty ukliď. Skříňku zavři. A jdi.
A mezi tím si říkám, že o tom všem napíšu píseň:
bude trochu smutná, ale v refrénu nejspíš poprosí o naději a rozhřešení - nějakou krásnou entitu. Snad odkáže ke krásám vesmíru, který je nad námi a snad navždy zůstane.
Zatím ale nic. Neumím pořádat slova do strof a veršů.
Takže píšu o tom, že je ve mě prach, jeho zrna, složená ze změtí strachů, mnou víří, odírají sliznici duše a možná je stmelí a zabetonuje tekutina děsu.
Ale dokud ne, tak to snesu. Nějak. Ani jinak nesmím - jsou tu jiní a ti mě potřebují, a ti požadují, ať jsem klidná. Jsem. Tedy zkouším to. Dětem nelžu, ty ví, že mám strach, a voní pořád stejně dál. To jen dospělí mě nechtějí s mými pocity (slyšet).

Publikoval(a): Mari13, 10.8.2017