Anotace: Z polospánku.

Svlékli jsme se z kůže.
Už podruhé
a měsíc kreslil ryby na stavební billboardy
a kolem jako světla z ponorek
proplouvaly hořící špičky cigaret
dam z levných divadel.

Usedli jsme k tomu představení
už podruhé
na obrubě vesmíru bylo poměrně ticho a
mohli jsme odtamtud sledovat vlaštovky
jak se vrhají střemhlav přes okraj světa
a mizí v kyselinových mračnech
tohle podnebí už mám i v plicích, myslím
že mé srdce má teď
vlastní stratosféru.

Tramvaj zastavila u olejových polí
už po tisící.
Dívali jsme se přes uslzená okna
na ty černožravé díry do země
a na ty pláně betonu, kde už
nemá nikdy nic vyrůst, ale všichni stejně čekáme
až jednou popukají
jako kůže na rtech, a
prodere se skrz ně
řvoucí život
jako opačná rakovina
pokud tedy obyčejně
uvažujeme rakovinu
jako zlou věc.

Moje matka se se mnou v telefonu rozloučila
už po tisící
a já se odešla schovat do záhonů s blatouchem
seděla jsem pod kožnatými listy a
sledovala, jak se otřásají deštěm
a do nosu se mi drala vůně promáčené hlíny
a z úst mi vycházely
mé kyselinové obláčky
a nečekala jsem, až přestane pršet
bylo mi ticho a dobře
skrytá pod vším tím listím
v té jedné ukradené chvíli
kdy nikdo nechodil kolem, protože pršelo
a nikdo na mě nemluvil, protože pršelo
a nikdo se nehnal za věcmi, co ho uspokojí
protože pršelo.

Přemýšlela jsem o všech těch panelácích
za okenní síťkou
už po kolikáté
a přemýšlela jsem nad tím
jak o spoustu paneláků dál
několik hodin cesty plné paneláků
a sítěk v okenních rámech odsud
žije moje matka
a v úplně jiném paneláku
za úplně jinou síťkou
moje sestra
a jak každý chce, abych měla
svou okenní síťku co nejblíž jeho osobnímu paneláku
ale já bych chtěla odjet tam
kde – doufám – ani žádné
okenní síťky
a paneláky
nejsou.

(Ale nejspíš bych vám stejně poslala smotanou okenní síťku poštou,
jen tak, z recese.)

Přemýšlím o tom, jak jsem zatoulaná
už po milionté.
Nedočetla jsem tu knihu, co jsem dostala k narozeninám
otevřela jsem ji uprostřed
a přeskákala stránky až na konec
sestavím si v duchu příběh
a až ji jednou opravdu přečtu celou
budu se bavit tím, jak to mám celé
špatně.

(Což je podle mě metafora pro život a posmrtné poznání
tak dobrá
jako každá jiná
od někoho, kdo ještě neumřel.)

Svléknu se z kůže.
Jako každý pátek
a udělám si svatozář z vánočních světélek
a pokusím se najít Nový způsob, jak mluvit s lidmi
jako každý pátek
pokusím se najít zbrusu novou
zaručeně úspěšnou cestu komunikace
která mi dovolí se ponořit
až na samotné dno člověka
a vykopat jeho kosti
a dýchat s ním jako jedno
a dát mu pochopení a otevřenost a kruté zrcadlení
které nemůže dostat, když
se nechápe ani on sám.

Budeme spolu mluvit.
Už po milionté
a slunce vypálí jizvy do paneláků naproti
a všude bude posvátný klid a tříštivě skelné ticho
které nás bude dusit na plicích
a tížit na srdci
až půjdeme bok po boku
tím prachem a
budeme počítat
kolik paneláků nám ještě zbývá
do cíle

bok po boku
každý jiným směrem
v ruce srolovanou síťku do okenního rámu
a zmačkané telefonní číslo.

(Nikdy nepochopím, kde to přestává být
o mě
a začíná to být
o nás
a naopak
a dochází mi
že je to v konečném důsledku
vlastně
jedno
a to
samé.)

Publikoval(a): Poutníček, 1.9.2017