Abditus
Abditus
Země se třese, v halách lámou se sluneční paprsky
přízvuk cest dál se řekou veze, zralé plody dávno již utrhli.
Se sklopenou hlavou přeskakují kapitoly
s kýženou myšlenkou, že nikdy nebudeme jako oni.
Místo nebe oheň roní své slzy do korun stromů
dlouhá léta marně ptát se, aby ses jednou vrátil třeba domů.
Některá slova poodkrývají akty duše
vodové obrazy člověka bez retuše.
Sklenice bourbonu s ledem z pelyňku
usínající touhy za křídly úplňku.
Zeměkoule lidí zabrzdila ve výstupním foyer
kde všechny začátky i konce s alibi lišky mateřsky zakryje.
Publikoval(a):
slzy-deště, 20.9.2017