Anotace: Možná by to mělo patřit spíš do strašidelných básní, ale tohle je naprosto běžná věc, co se každému v životě stává.

Už je zase noc.
Je temná, už i studená,
brzy bude jinovatka.
Vládne měsíce moc
a já jsem rouškou tmy zahalena.
Zima klepe na vrátka.

Je tma a nikde nikdo není,
mé tělo se v tuhou sochu mění.
Slyším kroky,
jako před roky.
A je to tu zas,
zastavil se čas.

Stěží dýchám,
kapičky potu na tváři,
jak slýchám
ty šlépěje.
Celé tělo se chvěje
A Koukám v měsíce záři.

Větvičky pod nohama praskají
a já se tisknu k dubu kůře.
V životě mi nebylo hůře,
tak jako teď.
Pozitivně hleď!
V duchu říkám si a nařizuji.

Mám pocit, že srdce z hrudi vyskočí,
je to pořád blíž a blíž.
Najednou se tomu dívám do očí,
no tak! Oči kliž!


Přestaň, nech mě žít
bez neustálých výčitek!
Což nemůžu mít ani jeden hezký zážitek?!
Chci od tebe klid.
Je to pravda pravdoucí,
ano, svědomí přemohoucí!!!

Publikoval(a): Tereza1918, 22.9.2017