Anotace: Omlouvám se za sebe...

Z nebe padaj slzy mraků,
já vzhlížím vzhůru do oblaků,
po tváři mi tečou kapky,
vytvářejí mokré mapky.
Nevím, zda je to déšť či slzy,
však všechno mě tak strašně mrzí,
to, co bylo s námi dříve,
je teď všechno nějak křivé.
Připadám si tak moc hloupá,
vše kolem se se mnou houpá,
všechno jsem to zničila,
plot mezi nás vztyčila.
Vzpomínky na tebe se mi vrací,
naděje se ve mně ztrácí,
ležím doma sama v pláči,
ta bolest už mi vážně stačí.
Zapomenout na to nejde,
ale copak na tom sejde?
Neber na mě ohledy,
jen neber mi ty pohledy.
Všechno mě tak moc bolí,
láska, ta mě hnedle skolí,
všeho tak moc lituji,
teď svědomí tu zpytuji.
Omlouvám se za chybu svoji,
že existuji ve světě tvojím,
že dýchám tvůj čistý vzduch,
že tvořím tobě blízký kruh.
Nosím leda starosti,
mám jich v sobě vážně dosti,
v nitru svojí duše,
tak nastavte si kuše.
Naděje všude umírá,
mé tělo tiše skomírá,
zmizely poslední doušky,
je to konec života zkoušky.
Život sice může být dlouhý,
chce to do něj ty správné vlohy,
na pubertě to však závisí,
než se smůla na paty zavěsí.
Už není nic, co k tomu dodat,
nesmíme se tomu poddat,
přestat projíždět si života složku,
zkusit zabojovat aspoň trošku…

Publikoval(a): H.I.L., 28.1.2011