Anotace: .

Divoce kadeřavý proud vodních vlasů.
Řeřavě červený sluneční kotouč na konci jasu
zapadá (jako tok času) hlouběji než snesu.
V nocích, kdy mi nedá usnout jeho horkost,
bělavá tříšť v očích a ctižádost,
závoru v sobě, vysokou laťku,
snížím tak dolů, jak můžu.
Ty odhozené dary, rozpité do mateřství
- jen já vím, jak to není,
a že mě bozi chtějí
prázdnou a tichou, vypitou.

Když nebe zakáže soucit s živým,
nízké nebe, těhotné zlobou a údery,
spadne na nás všechny.
A zrcadla roztříští naděje příští
na milování bez ptaní a dotýkání bez lhaní.
Pro mě, i pro děti. Pro nás všechny.

Publikoval(a): Mari13, 27.9.2017