Anotace: . . .

Spíná se nedělní ráno s polednem
líně se převaluje z
bílýho ústřicovýho zrnění
do trochu víc uvěřitelný šedomodři
kdy se člověk cítí probuzeněji
ne pro únavu
ale pro rutinní přestávku z nočních mozkových bludů.

Vstávám a zapomínám
co jsem v noci četla. Jdu se projít
a můj mozek mi dává na chvíli pokoj, můj mozek
zůstane v parku na lavičce, když se zvednu, že půjdu
a chvíli posedí
a líně se za mnou vydá zpátky
pokecá si na rohu s bezdomovcem
dá si kafe
přečte si knihu
a líně se za mnou vydá zpátky
nebude šlapat na kanálový víka, protože
jsme slyšeli, že to nosí smůlu
a líně se za mnou vydá zpátky
když mi skončí odpolední směna.

Já mezitím jdu dnem s vatou v uších
a v krku mám vymalováno moučnatým oblakem ničeho
jsem trochu mimo a nestálá, tak hraju extroverta
co nemá vatu v uších
a mozek pořád ještě v parku na lavičce
v oblaku surreálně bílýho zrnění
který se mu dostalo do krku
a on ne a ne ho spolknout.

Jsem trochu mimo a cítím se chatrně
jako kdyby mi někdo naplnil tělo héliem
ale jen kontury ramenou, lokty a boky
takže se vznáším ke stropu
jako hadrová panenka.

Jsem trochu mimo a cítím se chatrně
stálý stav, ale
těžko vysvětlit
svět kolem zrní, přísahám, že nejsem na práškách
jsem jen trochu
přecitlivělá na vjemy, jsem jen trochu
uvázlá na všem
co se kolem děje
můj mozek sedí v parku na lavičce a já
nejsem schopná interagovat, protože
tvoje kabelka má jednu přezku bílou
a druhou modrou
a přísahám, že nejsem na práškách
a přísahám, že nechci být neslušná
ale už deset minut neslyším nic, co mi říkáš, protože
můj mozek pořád ještě bloudí někde parkem
a ty máš jednu přezku bílou a druhou modrou
a chtě nechtě
jsem uvázla na tom
že nechápu proč.

Publikoval(a): Poutníček, 6.10.2017