Anotace: Když konáme tak, že to nikam nevede a tím si akorát přihoršujeme. Je to o přiznání pravdy k sobě samé a darování si času, samoty a klidu díky kterým lze začít sebe léčbu, která nás mnohdy dokáže jediná zachránit!

Neměla jsem zdání,
že nesplnitelná budu mít přání,

neznala jsem svět,
že v něm uslyším tolik bolestných vět,

zdálo se to zprvu snadné,
srdce mi zklamaním chladne,

jiné byly mockrát mé představy,
mnohokrát měla jsem v životě obavy,

lásek poznala jsem několik,
dopadlo to stejně když se nevyléčí alkoholik,

už vím jak dokáži milovat,
nikdy toho nebudu litovat,

vždyť z hroudy těch pocitů mohu básnit,
mohu plakat, smát se, i jako dítě bláznit,

mohu mluvit, psát, myslet i cítit,
celou noc nespat a svíčkou si svítit,

už umím sama sesebou žít,
pracovat a tvrdě dřít,

ale každý ten konec jako poprvé bolí,
jako dostávat den co den 1000 ran holí,

někdy se to nedá ani vydržet,
někdy nelze ten dusící pláč zadržet,

a ta denní lítost nitro spalující,
touha a naděje ve mě umírající,

lásku láskou nevyléčím,
ani si tu bolest neulehčím,

klamat sebe nelze dlouze,
párkát už jsem to zkusila z nouze,

ale těch konců bylo již na mě mnoho,
milovat neumím jen tak někoho,

nejsem vlastně ani lásky schopna,
tak moc krutým peklem jsem si prošla,

je správný čas žít nějakou dobu sama,
jen tak se zahojí ve mě ta rána,

není kam spěchat, mám všechen čas světa,
i ty nejlepší léta,

jen se zastavit a nachvilku stát,
nikdy bych to už nechtěla vzdát,

že si darem věnuji pro sebe čas,
navrátím tak do svého nitra jas,

a budu moci dál jít jako nový člověk,
a nechat zasebou ten starověk,

to ale nějaký ten čas bude trvat,
až budu moci, až budu chtít opět z hlouby duše člověka milovat,

to ale vyžaduje mého nitra naprosté uzdravení,
o samotě a klidu s dostatkem času,
dojdu jen tak mých ran zahojení,
a naleznu nového smyslu života krásu!

Publikoval(a): Brazzillka, 7.10.2017