Anotace: Vzácná návštěva

„Jsi samozvaný spasitel!“,
řekla jsem a dala mu dlaň přes ústa.
„Já nejsem tvůj nepřítel“, zamumlal pod prsty.
„Přišel jsem spočítat všechny tvé neřesti.
Až spočítám je, pošlu dolů zprávu,
prozatím však bílou kávu bych prosil.

Čekají mě náročné počty,
ty si zatím dočti tu knihu a naber sil.“
„Co mě čeká, že mám nabrat sil?
Ty mě snad znáš, tys se mnou žil?“
„Od počátku tu jsem a na věky věků budu.
Možná to teď vnímáš spíš jako smůlu-
drahá,neměj ze mě noční můru,
patřím sem stejně jako ty..
jsem součástí blažené nicoty.

Jak kdysi řekl Nietzsche – strach lže a ty mu věříš.
Nemysli hned na nejhorší, ustrašené dítě.
Měníš se a strachy k tomu patří,
i nečekané návštěvy neznámých bratří.
Říkala jsi vždycky :všecko pusť a nech to plynout,
nech teď tedy sama sebe zhynout.

Jsme teď a tady, není cesty zpět.
Svět už nikdy nebude takový, jako předtím.
Když vrátíš se, zešílíš,
když ustoupíš bokem, stejně najde si tě.
Zahoď tedy strach, skoč do té propasti,
a v popelu skončí všecky tvé neřesti.“

„Možná jsem přišla o rozum, bratře.
Mluvím tu do zdi, a přece ne.
Přece tu stojíš a popíjíš kávu,
já skrz tebe vidím až na Mléčnou dráhu.
Kéž se mi to nezdá, kéž se neprobudím ze sna
a nebudu to zas já, hledající jehlu v kupce sena.“

„To už záleží jen na tobě,
tvůj hlas mi bude znít v hlavě,
ty zas marně budeš zapomínat na naše setkání.
Teď omluv mě, zmizím zas.
Nejsem tvůj nepřítel,
ani samozvaný spasitel.."

Publikoval(a): Modrozelenýma očima, 3.11.2017