Anotace: . . .

Poslouchám, jak se po skleněných kopcích
kutálí luna.

V mých obzorech štukovaných
královskou modří a purpurově rudou
se shromáždili všichni ptáci
co kdy dramaticky oblétli katedrálu
na fotkách z cestovních brožur

a ulicemi se rozlévá
suché podzimní ráno
jako inkoust po hedvábné spodní straně
zápěstí.

Pár lidí, co mají před sedmou ráno
to privilegium
být
se doteď nevědomě dusilo
návalem koloběhu, opakovaným schématem
vlastní nukleární historie, ale
teď, opět nevědomky
prožívají něco jako očistu
něco jako nirvánu, která je
víc jako studený hadr přehozený přes spánky
než spousta slov, co jsme sešívali na střední
nad obrázky Tibetu
něco jako nirvánu, když se i přes ně
přeleje jitro s průzračnými bělmy
a s ošoupanou buřinkou a vycházkovou holí
se prosmýkne kolem hokynářství
a zadusí je něčím úplně jiným, něčím
co je trochu jako nirvána
ale víc jako kožený ušáky
a malej, ale prosvětlenej byt
a krmítko pro ptáky na balkoně.

Poslouchám, jak se po skleněných kopcích
zvonivě kutálí luna.

A čekám na to osudový roztříštění, čekám
až se celá ta přísná konstrukce mýho
ledabyle definovanýho živobytí
rozbije
a obarví mě do purpurova s královskou modří
na chodidlech

do tý doby jsem jenom sedmiranní chodec
co má to neskutečný privilegium
být.

Publikoval(a): Poutníček, 7.11.2017