Anotace: o vzpomínání a lítosti

Otáčím se za sebe a je toho zamnou mnoho,
Hlava se mi točí, utíkám od toho všeho,

Nemůže za to strach,
Nebojím se ohlednout se zpět,
Chci aby, vše shořelo na pouhý prach,
Ať ztratí se zamnou ten temný svět,

ne každý ten konec zamnou, byl mnou chtěný,
ne každý člověk byl právem mnou obviněný,

Nikdo na začátku nechtěl být sám,
Láska zamotala nám hlavy,
Pokaždé srdce na dlaních v sázku dám,
Je to jak dobývat nedobytné hrady,

Zamnou, jezero, ze všech mých slz vidím,
krajina vyprahlá, ze které lítost cítím,

na záda dýchá mi tolika zbytečných chyb,
na světě nenašlo by se ani tolika ryb,

a těch vět, které začínaly „KÉŽ BY“ bylo tolik,
dala bych za ně kolikrát cokoliv,


pochopit pozdě, že se nic vrátit zpět nedá,
to je za mnou to nejsmutnější,
kde se to odpuštění ve mně hledá,
i v davu jsem ze všech ta nejosamělejší,

toužím se jednou ohlédnout a nic nevidět,
zapomenout na všechnu tu lítost,
s klidným svědomým šťastná a milující šedivět,
a mýt po boku tu spřízněnou bytost

že by mi ta lítost brala tu naději,
jen toužím ať nad ní vyhraji,

někdy mě to zkrátka nebaví,
chybí mi chuť dál jít,
lítost mě zžírá když vzpomínky se mi vybaví,
není snadné v tuto dobu, v tomto světě žít!

Publikoval(a): Brazzillka, 21.11.2017