Duše vran
Duše vran
Jednou se naučím milovat jizvy
před sluncem skryté závějí soumraků
ty jež vadnoucí úsvit nocím vtiskly
když tichý vzdech pokořil rámy oblaků
svět svedl stín a nejde obejít jinudy
cizinec ve mně šeptá - jsem věrný přítel
čas loňské viny rozláme na minuty
svůj díl odnesu však bez andělských křídel
vídávám duše vran na sklonku šerých rán
u břehů tesklivých řečišť kde mají skrýš
závidím jim hrdost v černi jíž i tma se vzdá
snad abys mi vrátil slzy na kterých tolik lpíš...
staletí pohřbená tisíc sáhů v zemi
bolest je skutečná mezitím nic není...
Publikoval(a):
Desiré, 8.12.2017