Anotace: Láska je nemoc, která se nedá vyléčit.

Zdál se mi včerejší noc sen,
cos přinutil mne slzet,
že než nadejde nový den,
budu v náruči tě zas držet.

Vyvstaly z temnoty sladké oči tvé,
hlubší než opěvovaný ten Nil,
a tvé vlasy, ó vábný satén, jak avanturín blýskavé.
Nač Helenu? Pro tebe by Paris žil.

Kdyby rty líbezné jak růže on shlédnout směl,
úsměv krásný jak křídla andělů by zřel;
na půvab těch rtů málem já sám zapomněl,
naštěstí v spánku obraz tvůj jej mi připomněl.

Přec ten sen, ten blud, ba snažil by se sebevíc,
nedokázal by tvou ladnost ni zpola zachytit;
přízrak půlnoční však, mou duši spolknout chtíc,
zvábil mě toužit i napodobeninu tebe políbit.

Snad Bůh, snad Ďábel, rozpoutal mou touhu,
snad to archanděl nejvyšší sám mou duši spasil,
když přikázal rozplynout se temnému rouchu,
než šance dostala se mi, bych hříšné rty okusil.

Přál bych si znovu zlíbat tvou sladkou líc,
přesto, že jest to bláznovství,
co moh bych já, pošetilý, v šílenství chtít víc,
než lásky, smilstva, vítězství?

Byť v objetí jiného se nachází srdce tvé,
bušíc citem radostným a plným,
mně bez tebe, běda mi, mdle;
sám sobě již zdám se choromyslným!

Zdali tímto dopisem zpečeťuji svůj osud,
nedbám - pokud nejsi na hrudi mé, necítím se živ;
li stále máš mne ráda, mírně má slova suď.
Tvá duše, božská Marino, měla na mě vliv.

Publikoval(a): Ira M., 10.12.2017