Anotace: Jak se vyrovnat s bolestí...

Veverko Severko seběhni shora.
Neútoč pohledem, použij slova.
Seskákej z vrcholu koruny ke kmeni,
pověz mě veverko o bílém kameni.

Na vrchu koruny obláčky střežím.
Jak je tu větrno, však já se držím.
Jsem stále ve hvězdách, u špičky sedím.
Z takové výšky už na kamen nevidím.

Veverko Severko špička se zlomí.
Spadneš s ní, i když tě srdce tvé bolí.
Nebude s tebou stát, nechá tě upadnout.
Na bílém kameni můžeš pak povadnout.

Větev se ohýbá, jak já chci uhýbá.
Tiše mě ukrývá, hvězdy mi odkrývá.
Než vyjde měsíček, klidně tu bdím.
Při jeho úplňku ve větru sním.

Veverko Severko kamen tě změní.
U mě tu neleží, je ve tvém snění.
Leží ti na srdci, probudí strach.
Z tvé lásky zůstane šedivý prach.

Můj pláč je výrazem jen mojí slabosti.
Raděj dám přednost své bezhlavé radosti.
Smích mi tu pomáhá přemoci vztek.
Pomáhá utišit můj tichý brek.

Veverko Severko vím co tě uhání.
Ke vzteku nutí tě tvé vlastní udání.
Ve skrytu větviček na sebe křičíš.
Před námi sama před sebou se stydíš.

Ach liško, lištičko jak ty to víš?
Vidíš mé trápení, jdeš ke mě blíž.
Bojím se přiznat si to, co už vím.
Že už mé přátele neuvidím.

Ach liško, lištičko probouzím vzpomínky.
Třídím je pomalu jak malé kamínky.
Za krátko ježí se rezavá srst.
Já mám těch vzpomínek snad plnou hrst.

Ach liško, lištičko je jich tak moc.
Jak v nebi hvězdiček za celou noc.
Všechny jsou nádherné, jasně mi svítí.
Tyhle mi nezmizí, pro mě se třpytí.

Veverko Severko seběhni shora.
Neboj se sluníčka, teplého slova.
Nech vítr samotný koruny prohánět.
Můžeš mi o hvězdách v údivu vyprávět.

Publikoval(a): Jan Čáp, 10.12.2017