Anotace: ...

Ukrytý v jediné buňce existence
sedí si v rohu a tleje za živa,
rezignovaně pozoruje svoje vnitřní oběšence,
myslím tím city, co ho tráví zaživa.
Hnojem se prodírá k dalšímu ránu,
pak řídí se zalepenýma očima.
Nikdy nejde daleko pro ránu,
to bude tím, že jeho duše dávno spočinula.

Spočinula mezi verši Danteho Pekla,
ale jeho tělo, to umírá pomaleji.
Tam, kde dřív krev tekla,
zbyly jen skvrny od žíraviny.
V jeho obličeji zračí se trpké smíření,
v očích chlad a zvrácenost
a s každým douškem přichází sblížení,
jen líh v žilách vypálí jeho zarytou nedoceněnost.

Publikoval(a): Modrozelenýma očima, 13.12.2017