Anotace: ...

Skrz flashbacky
záblesků minulých životů
vybavuji si dny trávené
jako bezbranné a nemotorné dítě

tehdy ještě srkajíc likér
z matčina prsu
kde jsem dřímal a
předl v jejím měkkém klíně…
tak tiše a klidně

jako řeka co
protéká si líně přes
neznámé úbočí

říkám si, proč
ubývá dnes stále více
lásky každým okamžikem
co se země otočí

a za zavřenými oky
se mi promítá snění,
občas ne až tak radostné

trápí mě, že to co bylo
již zde dávno není
proč jen každý z nás
tak náhle dospěje?

Možná že ona barva
moře nestárne
a lidé se až časem poučí

vždyť nikdo
nejsme z kamene,
jednou každý
plamen dohoří…
ten, jenž planul v nás

takže třeba až poté
co konečně všechny kapky deště spadají,
já procitnu jako nové sémě… zas

Publikoval(a): Makaveli, 14.1.2018