Anotace: O pomíjivosti a hledání sebe sama

Brouzdajíc závějemi prachu,
utápím se, plná odvahy, v strachu
a třpyt těch všedních dní
zdá se mi tolik nevšední,
jak zářivé zimní Slunce.

Svět mládence a starce
vzkvétá a slévá se v obrazce,
život vypadá tak krátce,
jakoby jen zlomek, vteřina,
člověk se probudí a usíná.

Pomíjivá ta léta na Zemi,
bez nadějí, když člověk nerozumí
těm dnům, co tu prožívá,
láska věčná je, je i marnivá,
možná život jen snem je,
je zdáním mým.

Odrazy hvězd, nočního nebe,
prázdno v sobě mám a taky Tebe,
Tys stvořil celý obraz můj,
Tys smysl života mého,
kéž beznaděj nezahltí mne.

Kéž srdce zvonů Tvých
bije ve všech dnech mých,
kéž nepřítelem je ďábel, hřích,
Pane, Ty přece smysl znáš,
Pane, Ty přece ve mně zůstáváš.

V pomíjivosti Ty jen smysl máš,
Tys smyslem nesmyslných slov,
Tys věčný prostor, věčný čas,
Tys Petrův rybolov,
Pastýřem stáda svého.

Publikoval(a): Baruet, 6.2.2011