Anotace: Šípy do hrudi sice bolí, avšak šípy lásky bolí nejvíce

Pohár zlatý, mou duší přetékajíc, purpurově pění,
což se naše sametové pletky snad nikdy nezmění?
Pohár monarchů ozdobný, tretka bezcenná, k ústům se přiblíží,
zakousnou se do mě a krev vyčerpají její tesáky upíří.

Má duše, pěníc, šumíc, žebrajíc, se topí v temném plameni,
navzdory všem výstrahám, od Boha, Ďábla, hltá tvé mámení.
Černý jako uhlí, hustý jak jíl, tekutý klam,
jejž chtěl bych, přes jeho jed, více okusiti sám.

Tys ďábel sám, co ukradl i poblouznil mou děravou duši,
zrádný cupid, kterýž vrazil mi do mrtvého srdce kuši.
Jak pohár všech monarchů zlatý, jak špína z ulice,
tys, svůdná, zvábila a zklamala mne nejvíce.

Oči tvé, ryzí zlato, třpyt jejich starým hvězdám podoben,
a tvé rty, rubíny drahé, jimi jsem vždy rád pohlcen.
Tvůj jazyk však, Bože, ostřejší než nůž, bodá a řeže,
tvá mysl, Bůh mi odpusť, nelidské lži mi káže.

Ty, ztělesnění všech pokladů, tak ceněná přec bezcenná,
jak hostie – bez významu byla bys již nechtěná.
Jako růže, která časem zvadne, spoléháš pouze na krásu
a doufáš, že mučivé rozhřešení bude ti stačit na spásu.

Drahokamy, co tě zdobí, lákáš mne k sobě zas a zas
i já, slabý a otupělý, podléhám tvé kráse krás.
Rty třešňové, vonící po vášni, kdo krom mě snad plně docení?
Kdo kromě mě vrátí se, snad pro chamtivost, přes všechna trápení?

Pokaždé já vrátil se k poháru tvému, byť pálil ruku mou,
pro tebe bych, ať z lásky či zoufalství, zahodil i vůli svou.
Ač jsi smrtelný jed, ač jsem jen někdo, kdo jen na okamžik tě naplní,
ač měl bych tě nenávidět, já rád bych nosil tvé břemeno coby kamení.

Čáry snad ty ovládáš, že toužím být rytířem, sluhou, tvým,
Karolin, má nejcennější zbytečnosti, stačí písknout a budu tvým.
Karolin, ach, Karolin, říct tolik si přeji a s tebou se smáti,
lásko, z tvého objetí ale všechna slova krutě se vrátí.

Publikoval(a): Ira M., 26.1.2018