Anotace: Každodenní cesty veřejnou dopravou...

Do prázdna hledící tváře
a bez života skořápky
toužíc jen po troše záře
by prosvítila jim kabátky.

Proplétám se mezi nimi
zdráhají se dotyků
a pak pohlceni stíny
promlouvají potichu...

Hlas jejich jest slabý
spíš šumem zdá se být
přec rozhoupal koráby
na moři citů plující.

Vně jednotvarní, bez pocitů
však uvnitř lidé jako květ
potřebují jen trochu soucitu
by spoznali lásky svět.

Pohledět do hloubky těch očí,
co už šťastnější snad jsou
a vědet, že pravé 'já' se v nich točí
i když oni zpříma jdou...

Publikoval(a): Jera_lu, 12.2.2018