Anotace: ...

Ta modrá barva na nebi
jako naděje která nikdy neumírá
A sluneční paprsky co rozjasňují zemi
jako síla,jenž ze dna tě stále sbírá

Ta všemi tóny vonící rozkvetlá louka
jako víra,jenž dřímá v každém z nás
A vítr,který pokaždé stejnou píseň si brouká
jako láska,co skrývá tolika krás

Ta nespoutaná,svéhlavá voda
jako rozum,jenž určuje je nám směr ale ne cestu
a oheň předvádějící svá barevná kouzla
jako city,co procházejí hromadou testů

Ta zeleně vzrostlá tráva,tyčící z hlíny
jako upřímnost,která je v tomto čase tak vzácná
A má báseň posázená bůh ví jestli dobrými rýmy
jako přátelství,které vtipem zahání místa oblačná

Ty poletující zimou obroušené vločky
jako poctivost,se kterou se občas špatně žije
A z tehdejších chrámu zbylé i tak krésné trosky
jako touha,co sny nám ve dne v noci opatruje

Ty nečinně hledící,moudrem vzrostlé stromy
jako věrnost samy sobě a našim blízkým
A v bouři do rytmu tančící blesky a hromy
jako soucítění s těmi,co sevřeni jsou pocitem úzkým

Ty rosou zalitá kvítka v ránu
jako čistota duše,co z dobra vzkvétá
A ten moment,kdy do světa otevřou nám bránu
tvůj život prázdnou zahradou je a ty motýlem,co v ní létá.

To teplo někde uvnitř,když píseň malebně zní
Jako hrdost,která orla nad zem až do výšin zvedá
A děsivá hloubka noci,co po mém strachu žízní
jako chtíč jdoucí přes překážky,co nikdy neuvadá

To odvážné slůvko,co vkročí do hrozného ticha
jako jistota,jenž dobře roli hraje,ale jistá není
A ta v hlavě chaosem řízená,přelidněná plocha
co v mžiku se vylidní a tím prázdnem radost se prohání

Ten do propasti klesající žebřík záchrany
jako důvěra k člověku,co Tě nezklamal
A ztrouchnivělým kusem dřeva,když ztracen si na moři
jako o statečnosti znějící hymna,co kapitán vojákům zpíval

Ten vzduch,co barvami zkrášluje ptačí křídla
jako svobodně smyšlející naše mysl
A uměleckou rukou mráz na okna kreslí svá krásná díla
jako úspěch ženy na konci hádky,když hádá se o nesmyslu

Publikoval(a): Elll, 26.2.2018