Anotace: ...

Už mi prosím neukazuj proč hledat světlo
v hlubinách oceánů, smrti i zrození
navzdory bolesti jež v nitru duše pramení

neříkej mi proč bych měla věřit
v andělské perutě a na okraji srázu stát
jako opar vzdálených hvězd nehnutě

neopakuj tu prolhanou naději že projdu labyrintem
kde každá chodba končí až k nebesům tyčícím se zdím
kde vládne pusto a prázdno, ze stěn zní škodolibý smích
to když pustíš lano mezi námi a díváš se mi do očí
jak se skrze další z propadlišť řítím o poschodí níž

jsem tak vzdálená od slunce a ty to dobře víš
přesto si poklidně z rezavých drátů splétáš kříž
pak šeptneš: "Můžeš začít křičet, je čas za chvíli
oblohu tma zčeří, ač k čemu je pláč zasypaný v zemi."

naposledy ohlédnou se zpět
víčka která usínají slzou přikrytá
přestože z věčně slibujících rtů nesplynulo
nic než pár vět...v nichž čtu že pro mne nesvítá...

všechno co jsem kdy od tohoto světa chtěla
bylo zůstat mnou, ne na zavolání tvou marionetou...

Publikoval(a): Desiré, 3.3.2018