Anotace: takové pojednání o tom, jak je důležité táhnout za jeden provaz s vlastním tělem, duše by měla následovat tělo a tělo zase duši, chce to najít to správné souznění.

Pozorovat modrou oblohu,
přinutilo moji duši k pokroku.
Mohla bych stát
a bolestí se nechat zmást.
Limit by byl předem daný,
a život nelítostně prázdný.

Nevstala bych do deštivého rána,
kdybych nevěřila,
že víra v duši je cesta správná.
Možná nejde tak úplně o duši
jako o to, co skrývá lidská mysl.
Pro dnešek však mysl nazývejme duší.....

Největším nepřítel je čas,
který následuje vnitřní hlas.
Věci, které se zdají být nemožné,
a přesto jsou občas skutečné,
vychází ze sjednocení těla a duše.

Někdy je ale duše o krok vpřed
a tělo nechce jít dál ani zpět.
V ten moment přijdou pochybnosti
a já si marně přeju,
aby mě sám Shakespeare za ruku vzal.
Nazývejme to horečkou.

Později procitnu a dojde mi,
že mít duši je sice fajn,
ale když má duše nepůjde ruku v ruce s tělem,
stane se život obyčejným peklem.
A já budu zase hledat správný klíč
nebo aspoň nějaký klíč.

Klíčem je harmonie.
Harmonie je síla
a síla znamená chápat,
zvednout své tělo,
táhnout ho pouští,
křovím i houštím,
dokud nepřipustím,
že všechno jednou skončí.

Nezachrání to ani několik teček.....

Publikoval(a): Claire Tinkova, 4.3.2018