Den příčetnosti
Den příčetnosti
Vymetám nádraží
tím, co zbylo.
Je němý sněhopád
a na čem záleželo
a záleží - snad -
dlí váha mých rukou.
Jak kdyžs' míval rád.
Jak kdyžs' vídával v domovních dvorech
kráčet srny.
Z plotů je chladno.
V domovních zahradách
trčí sníh -
a padá až na dno
a škrtá, co stih
a v lidských šarádách
je to jak vyzrání
nad bizárem vší smůly:
Lepí se na dlaně
a černí svědomí, ta
mokropeská utrejchová shůry
a tiše žadoní
o zrezivělou střenku.
Vymetu nádraží
tím, co zbylo.
A jakoby se mi
chumelilo.
Jakoby se mi
slétly straky
na den vší příčetnosti.
A zbyl mi sníh
a taky
kosti.
Publikoval(a):
Poutníček, 10.3.2018