Anotace: znovu se vracím k Rubikově kostce, abych sama sobě ukázala, z čeho lidská marnost pramení

Hodiny jsem pozorovala Rubikovu kostku.
Rozložila jsem ji a zase složila.
Přemýšlela jsem nad každou barvou,
pohrávala si s domněnkou,
že rozložená kostka nemá řád,
proto ji nemůže mít nikdo rád.
Když ji složím, dokážu,
kde se skrývá krása barev,
kde se skrývá opravdová krása krás.

S touhle dokonalou domněnkou
jsem žila několik dokonalých let.
A na kostku jsem si ani nevzpomněla.

Pak ale jednou, o Štědrém dni,
ke mně přistoupila krásná malá holčička,
s barevnou kostkou.
Chtěla jsem ji složit,
když mě napadlo,
co kdyby tahle kostka byla lidská bytost?
Co když bych tou kostkou byla já?
Co když jsi tou kostkou právě ty?

Co když marnost pramení právě z toho,
že se snažíme druhé skládat?
Touha druhé složit utváří beznaděj
a beznaděj zažehnává další žár marnosti.
Kde je potom láska?

Jakoby lidé zapomněli,
co znamená při někom stát,
co znamená mít někoho rád.
Má slova mohu přisuzovat naivitě věku
modré obloze nebo času,
ale jen já vím,
proč v nedokonalosti vidím krásu.

Jsi-li marný ty, budu méně marná já,
jsem-li marná já, budeš méně marný ty,
jsme-li marní oba,
pamatuj pak tahle moje slova.........

Být kostkou o šesti barvách,
znamená hledat řešení,
jak nalézt cestu k prozření,
že nejsi hrozný, jsi to prostě ty.

Publikoval(a): Claire Tinkova, 16.3.2018