Anotace: CHAOS, VĚČI, NEJSOU ZBYTEČNÝ TYHLE KECI A SVĚT SE TOČÍ A TOČÍ A VODA PADÁ DOLU Z MÝCH OČÍ. NĚCO TAK KRÁSNÝHO JAKO ŽIVOT NĚKDY JE, TO NĚKDY NAKRÁTKO ZASE POMINE! JEN NA KRÁTKO....

Život fascinující pro mne vždy byl,
i na samém dně cítila jsem vibrace,
vždy mi byla blízká ta jeho forma abstrakce,
tu nespatříš, ucítí jí každý kdo doopravdy žil,

a já života plná cítím jak moc jsem,
byla jsem a budu každý minulý a další a další den,

jak poetická pro mne jest síla tohoto okamžiku,
povznášející mám pocit když vím, že ne vše musí mít logiku,

za své rozhodnutí a činy, nedám žádnou vinnu,
každé nové, osvobozující vědomí stálo a stojí mne za tu dřinu,

jen já sama nesu odpovědnost za svůj život,
obejdu se i bez všech rizik, jistot,

vždyť to je právě ta pravá, čistá láska,
s tou odtud budu odcházet a s ní se sem vracet,

nemá cenu utíkat, nebo jen trpět, přežívat či vinit druhé,
to není vítězství, to jen prohraná bitva za bitvou jest,
shůry to nejen vypadá, ale je to válka krvavá barvy rudé,
vím právě to, že tímto způsobem ztratila bych tu čest,
a po smrti vracet se zpět na zem, to by bylo to peklo, sakra bolestivej trest,

nejvíc miluji a cítím to, že si mohu vybrat,
ta volba je jen a jen na mě a já jsem tak sama sebou,
trvalo mi nějakou tu dobu, tu odvahu v sobě sebrat,
"věř mi, přišla bych na to i kdybych nikdy nebyla těch 5 let s Tebou",

"ale přesto ti tu roli nikdy nemohu vzít, ani bych nikdy nechtěla,
v mém příběhu jí máš, za tvůj výkon jsem ti polibek s díkem poslala"

"po tobě nastal ve vědomí mém ten prvotní a opravdový zlom,
proto jsem ti dala to právo, abys směl právě ty zazvonit na můj zvon",

a já probuzena díky tomu jsem, jako Růženka polibkem, "procitla jsem",
poprvé cítím jak moc mi chutná když snídám chléb a na něm jahodový džem,

jak sladké ráno dokáže být,
jak moc mi chutná to umění žít,

vždyť právě ten chaos ve mě, můj svět tak proměnlivě točí,
a jsem šťastná i když voda padá dolů z mých očí,

jak se věčně ztrácím a jsem ztracená,
sama ze sebe mnohdy jsem zmatená,
když v něčem pro mne hlubokém, cítím jak upadám,
zklamání v sebe potom propadám,

ale pak ta sebeláska vrátí mě zpátky na zem,
já tu stejně tak moc ráda, každý den na tom světě jsem,

umět se radovat, těšit se a z plných plic se smát,
to já dělám každý den, někdy se to může i jiné zdát,

i oblačno, zataženo, bouřky v mém životě bývají,
ale přeci jen tu nostalgii ve mne, mé verše hlouběji vnímají,

nic bych neměnila, nic bych nevracela a ničeho vážně nelituji,
a věř i nevěř mi, když ti třeba řeknu, "Nééé, já Tě nemiluji"!!

Publikoval(a): Brazzillka, 25.3.2018