Anotace: když člověk v noci nemůže spát, přemýšlí, proč je celý život nucen lhát. Proč zaměňuje lásku s touhou a prázdnotu s vlastním jménem. Proč být jen náhradním plánem, když můžeme být vlastním pánem.

I ve tmě jsem viděla svůj stín,
který s úctou k životu ctím.
Stín v sobě nesl temnou myšlenku
a potlačoval pěknou domněnku.
Nešlo o mě, dokonce nešlo ani o tebe,
šlo o vesmír.

Pánem veškerého dění byl čas,
který nás vzdaloval od největších krás.
Času se nedalo bránit
a nebyl způsob jak duši svou chránit.

Když mi bylo o pár let míň,
vstala jsem jakoby nic,
jak však plyne čas,
zjišťuji, že ztrácím hlas.

Někdy chci být menší 
a jindy zase větší.
Čas řídí naše myšlenky
a zatracuje hezké domněnky.
Vzpomínka se proměňuje v prach
a já musím uznat, že někde nastal zkrat.

Snad to bylo jen v mé hlavě
a naděje nebyla tím,
která všem duším vládne
nebo nastala zima
a mě zastihla nepříjemná rýma.

Pánem času není nic
a nic se občas promění v cit,
přesto lidé neví, jak ho uchopit
a jak jej v krásu proměnit.
V životě se dá krása s krásou snadno zaměnit,
ale jak jenom to pochopit?

Usínám a něco postrádám,
snad jsou to jen myšlenky
nebo běžné lidské domněnky,
ale proč být náhradním plánem
a samoty cizí králem,
v životě jde přeci o víc......
Dokázat zastavit čas,
a přitom neztratit jediný šedivý vlas.

Nemohu a nechci být jen stínem cizí samoty,
abych okusila pohár vlastní dobroty.
Vždycky v tom byl vesmír, osud nebo náhoda,
odpovědí na otázku zůstává tedy prázdnota.

Jsme všichni prázdní?
Jestli ano, je to důvod proč jsou lidé i ve stínu krásní?
Miluji svůj stín,
protože mě objímá když spím.
Miluji i slunce, oblohu i nebe,
raduji se, když vidím tebe vedle sebe,
miluji snad celý svět,
protože jsem jako listopadový květ.
Májový květ zničený zářím,
spláchnutý říjnem
a vzkříšený osudovým listopadovým deštěm.

Možná jsem jen pouhá náhoda,
která ví, jak dokáže být krutá samota.

Publikoval(a): Claire Tinkova, 9.5.2018