Anotace: o tom, jak je důležité vzájemně si darovat úsměv

Našeptávač v mojí hlavě říká,
že v tomhle kraji bílá růže nerozkvétá.
Můžu tančit, můžu zpívat,
můžu jako duha pít,
přesto bílou růži nepřinutím žít.

Když otočím se na podpatku,
zahodím šaty, co mi nesluší,
přízrak lesů zradu vytuší
a mou bídnou duši zadusí.

Vkrádám se do starého domu,
co stojí vedle mého hrobu.
Copak už jsem zemřela?
A jestlipak jsem aspoň na chvilinku prozřela?

Viděla jsem svět takový,
jaký opravdu byl.
Snažila jsem se ho malovat v barvách,
abych darovala úsměv,
až jsem jednou pochopila,
že nejsem křišťál, nejsem ani led,
taky potřebuju úsměv.

Publikoval(a): Claire Tinkova, 13.5.2018