Anotace: Něco trošku méně metaforického.

Nůž ve mně, řezaje do srdce mého,
chce zbavit mne břemene kamenného.
Ostří v hlavě mé, bodajíc do mozku shnilého,
chce udělat ze mě martýra svatého.

Tekutina černá z úst mých se valí
horlivě, odporně, nikdy nezpomalí.
Temná jest jako zkažená otrávená krev,
je to černá žluč, ten melancholický jed.

Teče dál a dál, do řeky hříchů se vlévá,
černými spáry, houstnouc v sliz, mě oblévá.
Vrhá se z úst mých, v krku dáví, bolí,
odporná v plicích je, v hrdle chutná po soli!

A mísí se s ní chlípná krev hříšnice,
kteráž zklamala vás všechny nejvíce.
Krev v proudech z očí teče odhodlaně,
stéká přes krk, trup až na mé dlaně.

Jako hnusná socha vytesaná laikem, stojíc v pozoru,
s očima plnýma pekelné krve pozoruji oblohu.
Naštěstí však, neb nejsem socha, rozpadnu se brzy
a již nebudete muset trpět mé tělo, tvář ani vlasy.

Publikoval(a): Two faced angel, 28.5.2018