Msta
Msta
Pod hvězdami co v cestu bdí,
tu muž koně v uzdu jež volná,
svedl stezkou - co skály ctní,
a kůň uzdou mu cloumá,
by zdál se veden jeho lstí.
Mezi skalky, kolem vsí,
ponurou svou on hnán mstí.
Tu v svitu luny dům chatrný,
plot tlející, spjat pevnými lany,
kde štít tvoříc statné mu koruny,
stromů, jež svírájí z každé jej strany,
však mezi nimi cesta - vchod?
Tu koně ostruhamy muž svými bod,
a oře tryskem vpřed žene o závod.
I spěchal s větrem, hnal svého koně
již dveře rýsují se v mlhové cloně,
a uvnitř muž - on čepel svou tas,
i v očích svých zřel by ďas,
v mžiku když špičkou jej proťal.
A v kol co krev rudá k zemi klesá,
splašených ptáků zvuk táhne se z lesa.
Čepel v oběť, k zraku zrak,
pohyb zpět a snad krok vzad,
by déle oči sledoval - však
čepel z těla a muž k zemi pad.
I skryl v pouzdra kované meče,
po kterých doušek života teče.
A za svou mstu až rána - jen,
pro lásku kterou miloval dosud,
bude k smrti lanem odsouzen,
jak přichystal mu jeho osud,
a duše milující co peklu shozena
očistci smyslel svým svěřena,
ať byla, bude či je jaká je
nikdy nedosáhne již pokoje.
Publikoval(a):
C.I.F, 3.6.2018