Anotace: 8/12

Srpen mám rád. Jako muž smířenej s osudem. Jako vyčerpaný ditě. Jako nenaplněnej potenciál, co mi dělá dobře. Připomíná mi moudrost a klid starců. Přes den agresivně sálá, ale v noci, útlost. Ikdyž hezká.

 koukám na rosu,
hrozně pěkná,
okupuje noc,


Vždycky jsem měl rád outsidery.  Sebejistota a ambice jsou mi vzdáleny. Nemůžu říct, že bych motivu nerozuměl. Teda krátkodobě. Kamáradi ze zapadu mi říkaj, že mě takovej mindset brzdí. Ne každej chce jít dál.  

Stromy tancujou, 
líp než já, 
a šuměj, 
a jsou pěkný, 

obrovský kmeny,
naprostej klid,
vršek se chvěje,
jako ja, 


Jsem mimo hru, 
na kraji města, 
a hranice z ledu, 
mizi.

Láska. Chtěl bych ji rozumět. Zdá se bejt tak podminěná a přece stojí uplně sama. Slyšel jsem, že láska je chemická reakce, která chce dostat všechny mrože na jeden pářící ostrov. To mi přijde divný. Třímistný množství mrožů, zápasící na smrt o přízeň dívek, zní přesně jako party, kterou bych vynechal. A to dělá lidskej cit tak hezkej. Předchází mu totiz x situaci a x rozhodnuti. Hromada náhod. A všechny vyjdou. Pravděpodobnost? A stejně tam ty dva stojej, koukaj na sebe a i trapný ticho jim dělá dobře.

Publikoval(a): Moriarty, 25.7.2018