Anotace: jedno další pojednání o nových směrech, vyhlídkách a vývoji vlastní duše

Otevřela jsem starou skříň
a pochopila v čem spočívá můj dávný splín.
Nikdy nešlo o něho ani o ni,
ale protože jsme všichni trochu sebestřední,
nikdo pravdu neví.

Mohu neustále hrát podle cizích pravidel
a nebo mohu žít tím,
co mi určil vesmír,
když jsem ho jako malá prosila,
aby byl ke všem vlídný.

Nikdy jsem nepochopila závist,
ale občas jsem si řekla,
asi to tak má být.
Nicméně, člověk by měl snít,
po nocích přestat bdít,
vlastní přání mít
a tím přáním žít.

Mohu se pohoršovat nad tím,
jak se nejistí lidé okolo plíží,
podlostí, zlostí a nemravností
na všechno z výšky shlíží
a nebo mohu otevřít svou skříň,
která je klíčem ke štěstí.

Vesmír nás všechny zkouší,
protože po nás touží.
Můžeme být marní
a nebo můžeme být jiní.
Pro někoho snad i divní,
ale záleží na tom tolik?

Nic neodmítám,
ale své hlouposti se zkrátka zříkám.
A vy to udělejte taky.

Snad si nemyslíte,
že váš přítel je ten,
kdo vedle vás stojí
a ošklivě na toho třetího hledí.
Věřte, že to přítel není.

Ale neudělali jsme to snad někdy všichni?

Publikoval(a): Claire Tinkova, 26.7.2018