Anotace: O jednom starci který u nás na vsi chodí každý den svoji pouť. Mohu mu jen poděkovat za inspiraci a sdílet tak jeho bolest, která trvá už dvanáct let.

Již zase k večeru pne se den,
kol stromy schnoucí mění si slova,
a do vřavy klidu kráčí - jen,
vrásčitý muž a chůze snová.
A kroku co krok sápe se v kopec,
životem zkušený i ztrestáný vdovec.

V krok míjí krčmu plnou lidí,
kde jiný radost a zábavu vidí,
a přec' mlčí, mluví v jednom čase,
publikum - o tom jak zestárl zase,
snad klopí zrak a snad se i stydí,
a raději zůstanou do sebe skrytí.

Květiny v ruce - o hůl se opírá,
v chůzi mu marš hrají vzdálení psi,
i s každým krokem více on skomírá
tu jde kolem zdí, domů i vsi.
A zrychlil náhle - už chce být s ní,
až tam kde pne se vížka kostelní.

I obešel mohutný kamenný chrám,
jde brankou co z železa zkuta skrze,
jako by kráčel do drzé tvrze.
Však této zahradě on dávno již znám,
vždyť téměř je tu čestný člen,
již dvanácte let - každý den.

Kde deníky kol lidských životů,
v jména a data k světu jsou dmoucí
mu kroky k lásce jeho jsou zvoucí.
V zahradu dámy - smyslu jež vzala,
z života jeho mu a v oplátku dala,
jen v duši sklíčenou temnotu.

I k loži své lásky svedl on kroky,
a slza stéká po staré tváři,
jako by nebyl tu po celé roky.
Květiny na hrob - v bílé tu září,
a z tváře bolest snad byste i četli,
ze vzpomínek - co se v mysl mu vpletly.

A držíc se hole - chce říct ta slova,
jímž význam vzala již moderní doba,
však již on cítí - že brzy oba,
spolu budou zase - znova.

Chvějící rukou setřel své slzy,
již zase vrátí domů se brzy,
však dříve než odejde - špitne rozpačitě,
,,Má lásko, stále já miluji tě.''

Publikoval(a): C.I.F, 15.8.2018