Anotace: ...

Možná jen...


Hutné mraky se v šicích ženou
jako myšlenky bloudí mou hlavou
pak cikády rozezvučí své requiem...

Sny běží dál oponou roztrženou
za závěsy s barvou tmavou i plavou
když běžím proti nerozbitným zdem...

Jdu vstříc svým láskám s otevřenou náručí
se srdcem na dlani v pokoře přicházím
a přitom se rozbíjím v příboji na kusy...

Srdce i mysl mám sevřené v obručích
v koutcích duše chladno, smutek a stín
sedá jako rozvířený prach z rozvalin co mě dusí...

Snad podzim mi čaruje smutkem v duši
možná dozrál čas sklízet co jsme zaseli?
Možná jen hledám moře v rybníku vlastních pochyb?

Možná jen smutek upíjím víc než se sluší
možná tě ztrácím v dotecích nesmělých
když stagnace neznamená pohyb...

Možná jen střepy růžových skel sním
možná jen věřím že se v mysli rozední
možná jen své srdce na půl rozpoltím
a dravým lvům jej jako oběť předhodím...

Publikoval(a): Klarineb, 1.9.2018